Že se s čínskými motocykly a jejich dovozci roztrhl pytel? To si pište, a to je přitom jen slabý odvar z toho, co se v Číně vyrábí.

Tentokrát tu máme stopětadvacítku, která se tváří jako silniční sportovní motorka. A jak je to s ní doopravdy? Dáme si tedy kousek tolik diskutované čínské techniky. Začneme motorem stopětadvacítky V.D.O., který snad každý zná. Je to čtvrt století stará čtyřdobá Honda, motor, který vozil po všech kontinentech už minulou generaci a nyní je snad ještě masověji vyráběn v Číně. Najdete ho v mnoha motocyklech od mnoha současných výrobců cestovních motorek, endur i malých čtyřkolek. Nevyniká žádným úžasným výkonem, sportovní svezení tedy nejistí, proti dnešní moderně navíc produkuje mnohem citelnější vibrace. Zato je až neuvěřitelně úsporný, a pokud si občas vzpomenete, že v něm má být i jakási olejová náplň, tak je i poměrně nezničitelný.
Podobné prohlášení o výdrži většinou zní v novinářském testu jako vycucané z prstu, já se ale mám o co opřít. Shodné motory byly v endurech jiného českého dovozce motocyklů. Tu motorku jsem koupil v roce 2004 pro účast redakce v seriálu Kentoya Cup, což byl takový sranda podnik, přitom ale neskutečná divočina. Motorky tehdy přišly pozdě, účastníci seriálu měli možnost si je vyzvednout jen týden před prvním závodem. Co se tak mohlo za necelý týden najezdit, navíc bez registrace, protože papíry byly až později? Mnozí jezdci proto přivezli motorky jak je koupili, dokonce neodstrojené, mám i fotku tachometru s najetými třinácti kilometry. Syrové motory pak dostávaly na regulérní motokrosové trati strašný záběr, jezdilo se pořád na plný plyn, mladí kluci techniku nešetřili. Sledoval jsem pak celý seriál jako mechanik a fotograf a nevím o jediném defektu motoru, problémové byly při tom nelítostném huntování jedině podvozky.
A jak je na tom podvozek dnešní V.D.O. XT 125? Stopětadvacítka XT 125 opravdu svojí konstrukcí není tím, na co se tváří. Žádný silniční speciál. Je to původně klasický naháč, oblečený do kapotáže. Proto i posaz je spíš cestovní, odpovídá víc klasickému motocyklu. Pro vizuální proměnu v rádoby silniční sporťák dostala nádrž prolisy, ve kterých je uchycena poměrně čistě navazující přední kapotáž. Stupačky spolu s pákami zadní brzdy a řazení byly posunuty dozadu na držáky odlité z hliníkové slitiny, jenže do dráhy startovací páky. Ta sice není nutná, motor je vybaven elektrickým startérem, ale Číňan se nevzdává, vyrobí cokoli. Co kdyby někdy byla slabá baterie? Výsledkem je startpáka hodná uměleckého kováře laškujícího s abstrakcí, je ale funkční.
Také některé designové prvky motocyklu neodpovídají dnešnímu trendu (např. chromované mřížky na kapotáži), případně i patří spíše do sestavy motocyklu jiné kategorie (chopper - kola včetně širokých pneumatik, chromovaný kryt řetězu). Protože se ale jedná o stopětadvacítku určenou pro zábavu, nejsou to prohřešky až tak fatální. Pro někoho mohou naopak učinit motocykl v nejnižší cenové hladině zajímavější.
A jaké jsou poznatky z testu? Začneme těmi negativními: nesmyslně tvrdé odpružení vzadu, až nebezpečné pro jízdu v zatáčkách. Netypické uspořádání řazení převodových stupňů, které vadí při přestoupení na jiný motocykl a vyšší vibrace motoru. Kapotáže jsou z křehkého, málo elastického plastu, boční stojánek příliš nízko, v zatáčce se o něj dá až zakopnout. Úprava stojánku je ale snadná a výměna zadní pružící jednotky by také neměla být velký problém (na Kentoyu jsem tehdy implantoval použitou jednotku zadního odpružení z velké Yamahy).
Pozitivní je dobré ovládání i vedení motocyklu, obě dobře funkční brzdy, elektrické i nožní startování, boční i hlavní stojan. Přístrojová deska je osazena třemi klasickými kruhovými, dobře čitelnými přístroji: tachometrem, otáčkoměrem a palivoměrem. Je doplněna digitálním ukazatelem zařazeného rychlostního stupně a obvyklými kontrolkami.
Přístup firmy V.D.O. je zodpovědný, podle slov technického ředitele Davida Kůrky revidují 70 procent montážních prvků každého motocyklu a nahrazují některé problémové díly. Nemají zájem o reklamace typu „asi se povolil šroub, chvíli to drnčelo a pak došlo k téhle destrukci…“. Na jejich motocyklech, skútrech a čtyřkolkách je proto spojovací materiál na exponovaných místech nahrazen šrouby vyšší kvality a samojistícími maticemi.
Pokud chcete ušetřit, tak pro šestnáctiletého potomka, který právě dosáhl na „stopětadvacítkový" řidičák, může být V.D.O. XT 125 na rozkoukání se v silničním provozu dobrou volbou. Na rozdíl od mnohem nebezpečnějších padesátek, které nestíhají provoz ani ve městech a jezdci na nich jsou ohrožováni úplně všemi ostatními vozidly, které je neustále předjíždějí, tak stopětadvacítky už dnešnímu provozu stačí lépe. Lze se na nich naučit návyky potřebné pro přestup na větší motocykl a není až tak podstatné, že se nedá jezdit o moc větší rychlostí, než stovkou. U gymnázia se za tento motocykl nikdo stydět nemusí, poměr ceny k užitné hodnotě mluví pro a úpravy se dělají i na nových motocyklech za desetinásobnou cenu.

Převzato z časopisu MOTOXPRESS